Ztratit se v lese. Aneb když se splní i úkol, který nechcete

11.07.2016 20:41

Bylo by příliš jednoduché to vzdát. Říct si, že když jsem neviděla Bartošku bez cigára a Geislerku bez drinku, tak už nemusím ani plnit úkol „vidět kamzíka“. Jenže já ho prostě vidět chtěla. Navíc tenhle jediný úkol zbýval z těch, co jsem se svou parťačkou Luci mohla ovlivnit. Jasně, mohla jsem se převlíknout za uklízečku a vkrást se do Puppu, abych se Jirkovi vkradla do sprchy, nebo jsem mohla Aňu stopovat do vinárny Bokovka cestou z červeného koberece… Přiznejme si, že tyhle dva úkoly jsem prostě nedala. Ale kamzík, to je jiná. 

Více o mých 50 a pak 51 úkolech na festivalu v Karlových Varech čtěte TADY a TADY. A také zde.

Jen pro upřesnění, jde o sochu kamzíka poblíž vyhlídky Jelení skok. Pohodlně se k ní dá dostat lanovkou, popojít pár metrů, vyfotit se tam a zase odjet dolů. Jenže my jsme řekly ne. My pojedeme pěkně nahoru (lanovka má zastávku „vyhlídka“ a „rozhledna“), až nahoru k rozhledně Diana, tam nakoukneme do Motýlího domu, dáme posilňující kafíčko a polévku a půjdeme dolů. No, tak ještěže jsme si ho daly, protože bychom jinak pomřely žízní a hlady. „To by byl dobrý dvaapadesátý úkol, zabloudit v lese, viď,“ prohodí Luci s úsměvem. V balerínkách a sandálkách odhodlaně slézáme mez pokrytou jehličím. „Hale, zkratka,“ ukazuju na mez pokrytou starým listím. „Neuklouzneme?“ Nebooooj, myslím si odhodlaně, soustředím se na to, abych si nepřetrhla pásky na botkách, a sunu se lesní pěšinou dál. A dál. Lidi potkáváme, to zase jo. Tak dva tři… Když místo z kopce (logicky, ne?) jdeme zase trochu do kopce, a pak po vrstevnici, a pak zase nahoru, říkám si, kde povalečky z Prahy udělaly chybu.  Dobře, abych to zase nezdramatizovala moc. Ušly jsme asi kilometr!!! lesem a na rozcestí bez 3G sítě a s mapou, ve které jsme se nemohly vyznat, se dotázaly Němců česky, ovšem s německým přízvukem: „Kamzík?“

Motýl se Lucky chytil a chtěl jet s ní domů.

Deset filmů. Krásné skóre. Včetně vítězného Rodinného štěstí.

Konečně je tady - kamzík!

A stejný počet (deset) lázeňských procedur.

Konec dobrý, všechno dobré. Došly jsme zpátky zase k rozhledně, pokorně sjely tu jednu stanici lanovky dolů a desetkrát se nechaly ubezpečit od průvodkyně, že se jde po žluté pořád rovně. Dokonce se jí podařilo rozmluvit nám naši ideu, že se vrátíme zpátky k lanovce a sjedeme dolů až na základnu. Prý je to pěšky dolů asi 500 metrů. Což znamenalo asi 500 schodů a 500 zapíchnutých jehliček v patě. Přežily jsme. Kamzíka jsme viděly, na kolonádě si daly bagetu plnou margarínu a zděsily se, kolik je hodin. Už jsme chtěly být dávno na cestě domů. Čekaly jsme, že v neděli bude ještě vládnout kolonádou festivalová atmosféra, střihneme si ještě jeden film, ještě si to tak lázeňsky užijeme… Místo toho jsme sledovaly všechny stěhovací firmy od Aše po Frýdek, jak boří obří plakáty, bourají stánky, balí vychladlé grily a ještě horké neony.

I my to zabalily.

Pro letošek. Příště. Příště zase. Povalečsky a smysluplně zároveň.

S láskou k filmům i pohorkám, vaše Míša a Luci

PS: A stejně mě to štve, že jsem je nepotkala.

PS2: Ta cesta, po které jsme šly, byla stejně jen vyhlídková lázeňská trasa. Jen nám přidala jako K2.

Úkol, který jsme opravdu nepodcenily. Šampaňské. Hodně šampaňského. Pravého


Vary se loučí stylově... (výhled z terasy našeho hotelu)